Jdi na obsah Jdi na menu
 


emilovy skopičiny

 Na pultech knihkupectví je dotisk prvního vydání knížky Emilovy skopičiny. Už po přečtení první stránky této klasické knihy z dětské knihovničky na vás dýchne typická Astrid Lindgrenová. Darebáctví, uličnictví, rodiče, kteří musí mít nervy ze železa – to jsou myšlenky, které rodičům musí při čtení této knížky, běžet neustále hlavou. Ale děti to baví, děti jsou z takových podařených rošťáren nadšené, a o to jde. Jen ta jeho maminka musí být chvílemi zoufalá… Neméně tatínek.

                                  

„Jednou o Vánocích se pokusila Emila přimět, aby snědl dušené fazolky, poněvadž jsou zdravé. Ale Emil se vzepřel.
„Copak ty už vůbec nikdy nebudeš jíst zeleninu?“ zeptala se maminka.
„Budu,“ řekl Emil. „Ale jen zelenou.“
A potom si tajně sedl za vánoční stromeček a začal ho chroustat. Brzy ho to ale omrzelo, protože ho v puse píchal.“

„Chudáci Svenssonovic z Kocouří, ti mají pěkného darebáka,“ kroutili hlavami. „Z toho nikdy nic kloudného nevyroste.“
Jo, kdepak. Knížka nám prozrazuje, CO z Emila nakonec vyroste a rozhodně to nebude žádný povaleč. Jak by také mohl, když od dětství rozhodně ví, co chce.

Atmosféra švédské kultury

Pokud znáte Děti z Bullerbynu, pak už možná tušíte, kam nás tento švédský příběh zavede. Opět na statek, tentokrát se jmenuje Kocouří a složení rodiny je pro tuto dobu a kraj typické. Maminka, tatínek, Emil a jeho sestřička Ida a hlavně čeledín Alfréd a děvečka Lina, protože…

„Za časů Emilova dětství měli v Lönneberze i všude jinde čeledíny a děvečky. Čeledínové orali, obstarávali koně a voly, sváželi seno, sázeli brambory a děvečky zase dojily, myly nádobí, drhly podlahy a zpívaly dětem…

A kromě toho dva koně, pár volů, osm krav, tři vepři, deset oveček, patnáct slepic, jeden kohout, kočka a pes.“
A takový velký statek je jako stvořený pro nejrůznější hry a vymýšlení skopičin.
Jmenuji se Emil

Emil je kluk, který na první pohled vypadá jako největší andílek. Má modré oči, baculaté tváře a vlasy světlé a kudrnaté. Ale každý den vyvede nějakou tu pěknou skopičinu, přesněji, vyvede jich vždycky víc a víc a někdy to stojí za zaznamenání. A tak se dozvídáme nejen přesné datum té které velmi výrazné skopičiny, ale i přesný popis celého dne a všech pohnutek, které Emila k jeho vyvedení přiměly. A někdy jsou to dokonce pohnutky celkem pochopitelné, ovšem již od dětství je Emil velmi zásadový. Ostatně asi po svém tatínkovi, protože za každou skopičinu si musí odsedět nějaký čas zavřený v tatínkově truhlárně. Tam pokaždé zručně vyřeže ze dřeva panáčka a má zpytovat svědomí.

„Jen co se nad těmi lumpačinami pořádně zamyslíš,“ říkával tatínek. „Abys to už nikdy neudělal.“
A Emil byl alespoň natolik poslušný, že opravdu žádnou skopičinu neprovedl dvakrát, ale pokaždé si vymyslel něco nového…“
Dvě části knihy

A těch vyřezaných panáčků je požehnaně, začínáme někde na padesáti, končíme někde na čísle kolem stodvaceti, tolik provedl Emil skopičin. Ačkoliv má knížka dvě části: Emilovy skopičiny a Emilovy nové skopičiny, není to tolik místa na všechny jeho podařené kousky. Astrid Lindgrenová nás navíc ještě uvádí v nejistotu a touhu po neznámém několika chytrými zmínkami o tom, že o spoustě skopičin nám nic neřekne, protože se tak domluvila s Emilovou maminkou. Škoda, protože tu zatajuje zrovna tu největší, a tu si ani neumím představit, protože…

„Vy si teď možná myslíte, že Emil se skopičinami přestal, když měl koně, ale opak je pravdou…On totiž Emil právě ten den…ne, dost! Dost. Slíbila jsem Emilově mamince, že nikdy nepovím, co Emil provedl třetího listopadu, protože právě po té šlamastyce Lönneberští vybrali peníze, aby Emila poslali do Ameriky, jak už dobře víte…“
Ano, je to tak, sousedi totiž Emila dobře znali (nebo spíše málo?), a tak jednoho dne vybrali peníze na Emilovu cestu do Ameriky, aby od něj měli pokoj. To jeho maminku samozřejmě rozčílilo, protože Emil je přece hodný chlapeček, jen občas vyvede nějakou tu skopičinu… To ano, to má maminka pravdu, protože v druhé části knihy se třeba dozvíme, jak je Emil chytrý, umí to s koňmi, nebo že v něm dřímá dobré a soucitné srdce. 

Knížka je vhodná pro děti od 8 let, ale velmi rádi se k ní vrátí i děti o mnoho starší, stejně jako si Emilovy příhody rádi poslechnou i dětí mladší, třeba ti pětileté, protože přesně pět let je i tomu andělskému darebákovi.

Klasika z pera Astrid Lindgrenové, vydaná nakladatelstvím Albatros, by neměla chybět v žádné knihovničce! Tedy pokud se chcete čas od času dobře pobavit, případně si jako rodiče říct, že to vaše kvítko je vlastně ještě docela hodný chlapeček či holčička…
 
Knihu můžete zakoupit zde